XV. Ach, mnoho přelítne oblaků

Ach, mnoho přelítne oblaků

nad naší krajinou –

přemnohý putuje samoten,

ti po dvou, onino s rodinou.

Ach, který putuje sám a sám,

bled bývá od žele,

buďto má nevěrnou milenku,

nebo má zrádného přítele.

A kteří putují dva a dva,

jsou plni veselí,

jako by duše dvě blažené

do ráje letěly.

Leč kteří putují s rodinou,

jsou vážni docela,

po slzách poznáte ženušku,

po chmurách manžela.

Za nimi v smíchu a jásotu

jde klubko dětiček,

jako kdy z klicky sto vylítne

bělounkých hrdliček.

A rady s nimi si nevědí

rodiče pečliví,

jeden chce zaletěť ku horám,

jiný chce popatřiť na nivy.

Děvčátko za zlatým slunéčkem

náručí rozpíná,

za orlem do dálky letícím

honí se růžový klučina.

Ostatní s křikem se chytají

za sukni matčinu,

chtějí se trochu jen ponosiť,

žebroní na otci svačinu.

A rady s nimi si nevědí

rodiče pečliví,

i chřadne starostmi matička

a otec šediví.

Ó mnoho přelítne oblaků

nad naší krajinou –

přemnohý putuje sám a sám,

ti po dvou, onino s rodinou.