XV. BALLADA O SLÁVĚ.

Svět stvořen v lesku, jasu plál,

byl člověk dobrý, šťastný v něm.

Tu vedle Boha Satan stál,

stín černý náhle pokryl zem.

„Však ty se zmýlíš v počtu svém!

Tvá sláva z blesku setkána,

ji políbil jsem chlipným rtem:

Buď zdráva, dcero Satana!

Já světskou slávu udělal.

Tu laur je a tam diadém,

tu vítěz, bohatýr a král

a každý za ní v honu zlém,

krev na dlani, pot nad čelem.

Mnou sláva boží zdeptána,

chycena křivým zrcadlem –

Buď zdráva, dcero Satana!

Jí půvaby jsem všecky dal,

žár po ní lidským srdcím všem,

ji do nebeských hvězd jsem vtkal,

vdech’ v kámen, blánu, v tónů sněm,

plod Tantalův je, kývá: Vem!

A mizí sotva vítaná,

nezkájí skutkem, bodá snem:

Buď zdráva, dcero Satana!“

Tak zlatým slétá motýlem

v sny mrzáka i titana.

Co platno? Za ní všichni jdem –

Buď zdráva, dcero Satana!