XV. BALLATA O HŘBITOVU V LESE.

Na stráni, tam, kde lesní dumá tiš

a voní pryskyřice plná síly,

z vsi nedaleké hřbitov založili,

snad mrtví aby k nebi měli blíž.

Však mně vždy zdá se, když tam krok svůj stavím

a slouchám dumné písni borovic,

ráj pravý zde jest v houští klenů, dřínů,

já mrtvý, odsud nehnul bych se víc.

Zde pravý ráj s pozadím sosen tmavým,

s tou vůní lesa, jež se rovná vínu,

s hrou paprsků a stínů,

s tím tažným ptactvem nad hlavou,

s tou vzdušnou dálkou mlhavou

na stráni, tam, kde lesní dumá tiš.