XV. Bílý dům.

Pode strání stromů ve náručí

klidně dřímá chýžka vedle chýže,

jedna výše, druhá, třetí níže

a všem stejně potok šplouná ručí.

Jako bílý květ kdy čistě vzpučí,

tak se nad ně pne a přece víže

k nim ten bílý dům a poutá blíže

ves, jíž bouře vášní nezahučí.

Jako k svatostánku každý zírá,

kde se nápis „Našim dětem“ skví.

To jich láska, naděje a víra.

Nechať jinde lid náš odstrkují,

zde ty domy vedou k vítězství,

reky tuží a zbraň lidu kují.