XV. Bouř venku. Duše moje sní.

Bouř venku. Duše moje sní.

Jak blázna smích to venku zní,

to šašek Learův králi zpívá.

Král zamyšlen se v mračna dívá.

„Hřmi, bouře, v kvilu stálém

i já též býval králem!“

To hrdé slovo, hořký vtip,

to v sdranou duši ostrý šíp.

Ach, leta moje, mladá leta!

Dnes hadů víc se v ňadrech splétá,

jak spokojit se s málem! –

Když též jsem býval králem?

Kam hlavu dám? Mám sotva vích,

mne osud Learův rovněž stih’,

svou vlastní zrazen poesií,

já soucit hledám, Kordelii...

Zdrán útoky a žalem –

a přec jsem býval králem!

Jak stíny všecko odchází,

mé vidiny i obrazy,

mé myšlenky, bubliny zlaté,

ach, k čemu, komu do snů hráte?

Co bouř dne s blesků palem? –

I já též býval králem!

Vše odbyto, kde kyne mír?

Jsem schvácen jak ten starý Lear,

mně rovněž do snů šašek zpívá –

má ironie za mnou mstivá.

Ach, co s tím všedním kalem?

Nechť zdrán, jsem dosud králem!