XV. Cesta do Emaus.

Jak nebe bylo holubí a čisté! –

Pod stromy učenníci chvatně spěli

do Emaus; k nim’s se přiblížil, ó Kriste!

a chodce pouhého jen v tobě zřeli.

Tak s tebou šli a hovořili tiše,

jak mluvíme s tím, kdo nám padne v cestu,

co smutný vítr z prázdných polí dýše

a prachem halí dálný výhled k městu.

Dnes chmurný den, ač jaro květe všady.

„Co nového, zda slyšel jste juž zprávu,

ten ukřižovaný prý rabbi mladý

zdvih víko rakve, blesky spjatou hlavu?“ –

– ,Vy znali jste jej?‘ – „Ano v dávné době;“

– ,Co tomu říkáte?‘ – A tiší byli,

šer na kraj pad a nevěřili sobě

a mlčky tajně k druhu druh se chýlí.

„Byl buřič prý“ – dí polohlasně jeden.

,Ne, svatý byl!‘ dí druhý čackým hlasem,

,Byl oběť, katy k popravišti veden. –

Kde pravda?‘ – „Snad to rozhodne se časem.“

A dále šli a On šel mezi nimi.

Kraj v jarní náladě byl smutný celý,

nad cedry modravé se táhly dýmy,

že Bůh jde s nimi – oni nevěděli.

„A slyšte, podivné jdou krajem zvěsti.

Prý žije zase a zas choré léčí.“ –

V tom v stromech vichr divně zašelestí

a všickni stanou, umlkují v řeči.

„To možné všecko. Prosím vás, co víme?

Kde pravda v světě? Vždycky choutkám cizím

je dáno v plen, čím žijeme, co zříme?

Ó jděte na Sion jak na Garizim,

taj všady spí a taj vždy pánem světa,

jen jedno platí: Svědomí mít čisté,

já kdybych žít měl nekonečná léta,

vždy v posled řeknu: Pravdu děls, ó Kriste!“

„– Dík za to slovo. Myslíte, že žije?

Vždyť mrtvého jej kladli ve skal ňadro“ –

,I v mrtvém, věřte, srdce živé bije,

když dobro chtěl, jež poslez všeho jádro.‘

A ticho zas a jen se více tmělo

a spěli travou do Emaus a polem

a nezřeli, jak aureolou čelo

se jeho skvělo, záři selo kolem.

„Jste cizí zde?“ – ,Je každý v světě cizí.‘

– „Což nepůjdete s námi na večeři?“ –

A tento hlas zněl dojemný a ryzí,

jak toho hlas, kdo miluje a věří.

On s nimi šel a za stůl sedli spolu,

chleb podaný on rozlomil a žehnal,

tu teprv zřeli božství aureolu

a stud a strach a děs jim ve tvář vehnal,

a nežli mohli zvednouti svých zraků,

on žehnaje jak světlý přelud zmizel.

Je snadno skolébat se do zázraků,

však vědět o tom, to jest pravá svízel.

Ó všichni my, kdo chceme cos v své snaze,

do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvíli

a vizme, kdo se přidruží k nám v dráze,

a zeptejme se, kdo to s námi pílí?

A požehná-li nám též chleba skývu,

pak blahoslavme ten svůj život celý!

Čím odpykati největší z všech divů:

Bůh s námi šel – a my to nevěděli!