XV. HODY NA ŠPILBERKU.

Na hradě Špilberce je hod;

jeť Zikmund Joštův host.

Jošt markrabský dřív klobouk měl,

teď Němců říšský skvost.

Bylť třetím zvolen císařem,

kdo vládnout bude as,

zda Václav, Zikmund –či snad on?...

Lid divil se i žas’.

Vždyť jako církev, měla v ráz

tré hlav i římská říš,

tak lidským právům s obou stran

rost’ trojnásobný kříž. –

Jošt na Špilberce rozjařen

a milostiv je všem,

vždyť po úplatě vešel zas

v mír s králem Zikmundem.

Hle, skvěle zdobena je síň,

a světel rudá zář

vše v radost nítí napořád,

i Zikmundovu tvář.

Prost hněvu sedí za stolem

a sladkou pije tresť,

dřív čelo hněv mu ryl, leč teď

je vyhladila lesť.

Vnitř vášniv, s klidem v líci děl:

„Ej, Jošte, jak jsi mil!

věř, nechci římským králem být,

když tebe purpur skryl.

Leč nebuď jím též Václav brat,

to slib a v slibu stůj

a plný pohár, plný džbán

mu bedliv opatruj!

To hubí zvolna, jistě však;

až vdovou bude říš,

pak vím, že z peněz ukrytých

mi hojně uštědříš.

Jeť v Horách Kutných zboží dost

a zlata mnohá skříň;

my Václava-li nelapnem,

vždy bude toho míň!“

Kýv’ tuří hlavou chytrý Jošt

„Ať jde! žil dlouho dost,

a ne-li, snadno pomůžem

my dva mu na věčnost.“

I smál se Zikmund potěšen

a k Joštovi sed’ blíž,

a snědým sluhou kumánským

dal zlatou přinést číš.

A na pokrytý dal ji stůl

a naplnil až v lem:

„Kde není Václav volenec,

jsem já tvým – číšníkem!

Co Mělník jest, co Chřibů sklon,

co žhavý Burgund sám?

z těch dříve otec popíjel,

teď pouze český chám!

Jen Tokajské až do nebes

můž’ vznésti mysli vzruch,

ej, Tokajské má s císařem

pít papež jen a Bůh!

Toť tekutý jest diamant,

ó, pohleď jen, ký jas!

Ba, po tom nelze, Jošte, viď,

pít jinakého zas!

Ať říká svět, mnou utlačen

že Hegyalský je kraj;

mně – nám – svá vína musí dát,

viď, není nad Tokaj!

Bůh požehnej ti pohár ten,

jen pij, jeť soudek spor!“

leč šeptmo dí: „V třech číších těch

je trojnásobný mor!

Z té první blbne každý hned

a zšílí z číší dvou,

z tří bleskem šlehá v žilách krev

a – zmrzne pojednou!“

A hlasně dí zas: „Zdráv buď Jošt,

Bůh svatou říš mu chraň!“

a pohár s jedem zkypělým

mu chvatně tiskne v dlaň.

Zrak vytřeštil naň chytrý Jošt,

číš v tvář mu vymrštiv:

„Kdo večer popíjí tvůj dar,

ten není ráno živ!

Znám kuchyň černých pusty žen,

jich vínem mnohý zvad’;

na hloupé hádě s korunkou

dnes starší vyzrál had.

Pij sám, sic o dvou koupených

tvým zlatem lotrech vím,

já přeplatil je; z jedů tvých

ti dají násilím!“

Jošt dup’. Dva dráby do komnat

nes’ jeden pružný skok –

a děsný výkřik Zikmundův

splách’ ostrých jedů tok.

I sténal; v loži hlavu zved’,

leč přece nepovstal;

snů démon rukou železnou

jej dále hnal a rval. –