XV. (Jako byste nevěděla.)

Do oken vám jaro dýchá,

květem, písní laškující,

září kolem rtů i čela –

a vy tam tak smutná, tichá,

sedáváte s bledou lící,

jak byste nic nevěděla.

Horečně vám hlavu svírá

průsvitná a slaba ruka,

a noc bez hvězd, propasť celá,

z očí kams vám v prázdno zírá –

že mně při tom srdce puká,

jako byste nevěděla.

Jako byste nevěděla,

co vždy do těch slov je dáno,

když se ptávám: bude zdráva? –

a odpověď rozechvělá,

jak ji slýchám večer, ráno,

že mi smrt či život dává?! –

Z oken zří dnes očka snivá

pod tím bujným vlasem rusým,

z něhož líc se rdí i bělá:

dlaň mi kyne, úsměv kývá –:

že Vás víc než vidět musím,

jako byste nevěděla!...