XV. Kdo prudká křídla má, ať letí

Kdo prudká křídla má, ať letí

přes hranice a vody,

tam, kde se vzpíná modré horstvo

a hučí oceán:

bez křídel není cesty světem

do říše nové shody,

a špatně žil, kdo nevyužil

letu, jenž byl mu dán.

Kdo statná křídla má, ať pluje

nad oblaka a hory

a provokuje nebes ticho

svou touhou předčasnou;

bez křídel není smíru s věčnem

pro pozemštělé tvory,

je blažen člověk, pochopí-li

zpěv světů duší svou.

Kdo velká křídla má, ať prchá

za břehy těsné vlasti;

je velký svět, však dosti malý,

by dobýti se dal.

Kdo umdlí, spadne, roztříští se,

však výšek poznal slasti,

a kdo je silen, ten se vrátí,

by doma bojoval.

Kdo prudká křídla má, toť mládí,

toť jeho vzdor a hrdost,

toť jeho naděje a víry

zelený věčně list –

však muž má míti pevné nohy,

za leskem oka tvrdost

a na svém místě pevně státi,

oh, pevně státi čist!