XV. Kráčeli z továrny,

Kráčeli z továrny,

vychrtlí, bledí,

zapadlých nehybných očí,

na lících hrobů růže,

bezvládných rukou.

Ústa byla něma,

jen rty mírně se chvěly,

šeptaly modlitbu. –

Zvolna se ploužily nohy

polobosé;

šat visel v cárech jim s těla,

za něj jej chytaly děti

malé,

zmrzačelé;

křičely a plakaly.

Za nimi roztrhaný

belhal se kmet,

chechtal se divoce,

křivil ústa.

Kňučel jak pes:

hlad.