XV. Ku pohřbu manžele.

Všemohoucí Tvůrce kyne,

Blaho naše, choti! hyne,

Konec mého života!

Soudy Boží, cesty Páně,

Jaký osud vstříc nám vane,

Věčná kryje mrákota.

Zrušeny jsou dávné svazky

Naší nerozlučné lásky,

První doby růžené;

Jasné se nám nebe zdálo,

Když se štěstí na nás smálo,

Štěstí nyní pohřbené.

Smrt mne tobě co noc černá

Odcizila, choti věrná!

Mých neuzříš více líc,

Srdce mé přestalo tlouci

K tobě láskou jindy vroucí

Neožije ono víc.

Poslední mé políbení

Posílám ti k rozloučení

Z rakve, choti spanilá!

Pomni na druha milého,

Na tě s výše Spásy svého

Vzpomene zas duše má. –

Vše jsi přestál, volně dřímej,

Strážný anděl tě ostříhej,

Manželi, oslavo má!

Drn, jenž srdce tvé ukrývá,

Proud mých slzí ho zalívá,

Nechť se věčně zelená.

Na památku naší lásky

Na rov vsadím sedmikrásky,

Pomněnky oblakové,

Aby tyto tajné hlásky

Naší neoblomné lásky

Byli stálí svědkové.

Tys mi býval v trudu, strasti

Jedinou útěchou, slastí,

Ach! kdož mne teď potěší?

Žel můj svět víc neukojí,

Leč mne s tebou smrt zas spojí,

Ta mne jenom potěší.

Hořem vadnu, v slzách plynu,

Umrlčí ti věnce vinu,

Na nich sladce spočívej;

Lehká budiž zemi tobě,

Měkké lůžko v chladném hrobě

Mně pak vedle svého přej.

Sladké bude spočinutí,

Sladší naše procitnutí,

Až pomine smrti sen,

Na znamení Kristem dané

Nesmrtelné tělo vstane

Z hlubokých hrobových stěn.

O Maria, Boží Máti!

Až se budem z hrobů bráti,

V pravo nám po boku stůj,

A když soudce lidských synů

Soudit bude z hříšných činů,

Za nás mocně oroduj.