XV. „Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem

„Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem

širou pouští dnem a nocí k předu,

úpalem a žízní krutě práhnem,

za dnem den nic nejeví se hledu.

Noha slábne, každý krok již bolí,

rty nám hoří suché, okoralé,

dlaň již sotva připíná se k holi,

krhavý zrak marně hledí v dále.

A v tom „Stát!“ hlas vzkřikne plný síly,

který rázem naši mdlobu snímá.

„Oklikou je třeba brát se k cíli,

takto spíš ho dostihnem než zpříma!“

A náš voj se oklikou hned béře,

táhnem dál, jen tu tam zazní v hejně

tichý rept, a mnohý v nedůvěře

pátrá kol. Den za dnem poušť tu stejně.

„Na východ!“ tu někdo zvolá zase,

a již všecko obrací se za ním.

„Na západ!“ kdos vykřik, plamen v hlase,

a my táhnem k západním hned pláním.

K předu, zpět a na východ a západ,

se dnes tam, sem zítra potácíme,

až pak posléz, jak tu bídu chápat!

tam se zas, zkad vyšli jsme, jen zříme.

A tu ruce všech se v pláči lomí,

srdce všecka touží v bezradnosti

na zem horkou klesnout v bezvědomí,

nechat zavát drobným pískem kosti!

Ó, ký smutek, v takém zříti mžiku,

jak se slunce v tiché slávě sklání

před očima bědných bojovníků

nad tou němou, nekonečnou plání!