XV. Matička příroda mi spala,

Matička příroda mi spala,

já u ní bděl a moc se trudil;

„Matičko, vstávej, už je jaro,

pojď mezi nás“ – a já ji zbudil.

Matička promnula si oči

a s ní prohlédli v mladém háji,

pak vstala, rozhlédla se v úsměv,

a na zemi hned jako v ráji.

A vše se hnulo, pospíchalo,

tu bylo řeči, doptávání,

vše bylo čisté tak a hladké,

jak na slavnost a k uvítání.

Matička chodí, opravuje,

tu chce mít květ, tu stráň si zdobí,

tu volá ptáky v list a křoví,

tu do potůčku písně drobí.

Pak seje modro hor i nebes,

pak šumnou zeleň do všech dolů,

pak béře ruku mou a praví:

„Pojď, hochu, užijme to spolu.“