XV. Mojžíš s Áronem před Faraonem.

K Faraonovi se brali oba

v rozháraném útrob plápolu;

rozhodnouti mela blízká doba

o jich veleslavném úkolu.

An se děla za východním zvykem

králi němá k zemi poklona,

spadla mezi nimi okamžikem

nejistoty trapné opona.

Vstupujících mužů pohled rázný,

zračná, v tvářích klidná odvaha,

pevný krok, a přece vzpoury prázdný,

jenž se všady úcty domáhá,

násilí a hrozby, trestu smrti

nevšímavá jejich povaha,

Faraonu jaksi mozkem vrtí,

marná všechna jeho námaha.

Plazivých jen postav zvyknul zírat

velmožný a zbožňovaný král;

špatná tucha počala jej svírat,

zmužilé jich přímosti se bál.

Svědomím jest od Boha všem lidem

dána zlá i dobrá ozvěna,

v mužích těch král poznal prvním videm,

že v nich vůle Boží vtělena.

Odtud se mu vlní v kalné hrudi

neznámá až podnes tesknota;

vážných mužů zbožný zrak jej trudí,

ukrutné mu viny šepotá.

Mojžíš, pak i Áron, jsouce v právu,

všude cestu pravdě klestili;

tož i zlému králi pernou zprávu

beze strachu v oči věstili:

„Za rozkazem Boha Hospodina

na poušť cestou tří dnů dej nám jít;

mnohá lpí již na nás velká vina,

kterouž obětí nám dlužno smýt!“

Slyše samovládce tyto řeči

od svých nejbídnějších otroků:

cítil, že mu hněvem krev až ječí,

žluč svou jevil v pyšném výroku:

,Kdo jest Hospodin, Jenž kázat chce mi?

Neznám Ho a neznám Jeho hlas;

jenom já sám vládnu ve své zemi,

lid váš nesmí vyjít v žádný čas.‘

Řekli: „Hebrejů nás Pán Bůh svolal

s posvátných a divotvorných hor;

kdybys, králi, hlasu Jeho zdolal,

meč by na nás seslal nebo mor.“

Ani rozumný a právný odpor

snésti nechce hrdouš ukrutný;

znaje velmoci své hojnost podpor

tento vydal výrok urputný:

,Proč mi svádíte lid ode díla?

Jděte raděj k svému břemenu!

Ve vší práci vzrostla lidu síla,

k čemu oddech tomu plemenu?‘

,Ale vímť já, málo práce mají,

tělu mohou příliš hověti;

zahálkou jen popuzení ždají

Bohu svému dáti oběti.‘

,Robotu jim musím značně zmnožit,

by jim zašla na ty věci chuť;

lid-li má kdy, čas svůj líně prožít,

těkavým se stává jako rtuť.‘

,Posud cihel robili svou míru,

potřebných jim k tomu dáno plev;

proto v nebezpečném tužeb víru,

zbujněla jim líná v žilách krev.‘

,Tentýž počet cihel se jim svolí,

plevy k tomu však se nedají;

těch ať sobě na strnisku v poli

od té doby sami hledají.‘

Úřadníkům svým i nutitelům

přísně dohlížet král poručil;

tím pak arciť hrubým mučitelům

ještě horší metlu doručil.

Zmnožila se dnem tím Židům bída,

denně vzrůstal těžkých bičů roj;

tudíž každý těžkým okem hlídá

na Mojžíše, nových žalů zdroj.

Nač prý začal hýbat dávným řádem,

jemuž byli Židé uvykli?

Otrokům jest zase hlubším pádem

věc, již proti pánům podnikli.

Kéž by se byl raděj’ nenavrátil,

ještě hůř nám osud zakalil;

dobu odpočinku zas nám zkrátil,

dvojí jařmo na nás uvalil.

Že jsme v hrozné Šalbě měli čáku

na rozkošný nedaleký den;

tím víc v útrobách nás ubožáků

hryže zmařený teď sladký sen.

Ve jhu vůl jen sílu těla ztrácí,

více otrok jařma vědomí;

vůl jen tělo hubí v těžké práci

otrok však i duchem zpitomí.

Vůdce do očí se jali vinit:

„Neměli jsme ztíženou dost hruď?

Musili jste u krále nás špinit?

Hospodin Vás přísně za to suď!“

V Židech nevědomých, krátkozrakých

tak se jevil podrážděný cit;

kéž by byli po trampotách takých

moudrosti si zachovali svit!

Malá byla jejich v Boha víra,

který řídí osud národů;

tož jim srdce dvojí bolest svírá.

rozum chřadne v těžkém obrodu.