XV. Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?

Ó mrtví, mrtví, jak je v hrobě vám?

Tak častokrát se, mysle na Tě, ptám.

Vy spíte tiše – my tu jeden shon,

hned vlny žití vzruch, hned její sklon.

Vy spíte tiše – a my jdeme kol

ve srdci závist, záští, hněv a bol.

Vy spíte tiše – a my jeden chvat

zde rvát se, mstít se, jen ne milovat.

Vy spíte tiše – my to víme též,

že máte pravdu, my honíme lež.

A přece v tom všem býti musí cíl,

jenž s vámi by nás, mrtví, usmířil.

Až sejdeme se kdesi v slední sen,

byste nám řekli: Klid váš zasloužen!