XV. Nač dýl si ňádra ostřežit,

Nač dýl si ňádra ostřežit,

kdy nepřítel již vzal mou duši?

Mé srdce je v Tvé zástavě,

a zmoženému pouta sluší.

Šat pýchy svlékám se sebe

a k prachu nížím hrdé čelo,

v mém oku slzy vyprahly –

a slovo na rtech oněmělo.

Již vidím květy oprchat,

na místě rána již se šeří,

mé lásky hvězda zhasíná –

a přec má duše v Tebe věří!