XV. Podzimní lístek.

Já v lese těkal po těch známých místech,

kde bloudili jsme v žárech léta v stínu,

kde zamyšleni v ševelících listech

jsme poslouchali věštbu kukaččinu.

Les proměněn. Bříz vlečné šaty zřídly,

že ani pustých hnízd už neutají,

u paty bledý chrastavec jim sídlí

a hnědé listy trávu pokrývají.

Kol pusto, ticho; zde dub mnoholetý

své větve větrům ku hře rozestýlá,

a smutno tu, jak v srdci, v kterém květy

svým žhavým žárem láska otrávila.

A s vrcholku teď krokem poplašeni

havrani s krákotem se vznesli četou –

tak v nitru, jež se hrouží v zapomnění

vzpomínky živé vstanou s hudbou kletou.

Mha lesem houstne. Chví tu stromů hlavou

a mrazné ticho dýchá bor se tmící,

jen časem slyšet z dáli pronikavou

sýkorek píseň v tmavé borovici.

Již pryč, již pryč, mně zdá se, že z těch hlasů,

jež vzbouzí krok můj v hnědém, svadlém listí,

výsměchy chví se svědků šťastných časů

a zdají se v mém srdci čísti...

A na luka jsem vyšel z těchto lesů,

tam ocún krášlí kraje chudé šaty –

květ jeho jeden z toulky své ti nesu –

jest jak tvá láska – ostře jedovatý...