XV. Povídala má mně milá,

Povídala má mně milá,

její láska že je má,

a až budu pole míti,

že i ruku svou mi dá.

Na co pole, na co luka,

vonné kvítí všady jest,

toho nasbíráme sobě,

budem-li chtět věnce plést.

Na co luka, na co pole,

na květiny půdy mám,

na věnec co myrty třeba,

tolik v ní vyroste nám.