XV. POVZBUZENÍ MLADÉMU BÁSNÍKOVI

Plá nebe blesky, děs chví zemí,

leč žába sní v svém potoce –

ah, veršů knížku poslal jste mi,

už třetí v tomto půlroce.

Je pravda, jen as patnáct čísel,

v čtvrt hodince lze přečíst to,

však stačí, by byl člověk kysel,

ba, rozdivočen na čisto –

Je čas, kdy urážkou je doby,

když pouze „já“ se vysloví –

čas, mlčet člověka že zdobí

a nicka jen se vypoví –

čas, že se obavami tají

dech v hrudi těžce sevřené –

že nedočkavě pozírají

do mraků oči zjitřené –

že žijeme a nežijeme,

sil plni a zas znaveni –

a vy ty verše hluchoněmé

mi posíláte v stavení!

A chcete znát, co soudem mojím

a žádáte rad k cestě té –

i kdybych hřměl: ne – já se bojím,

že přec jen básnit budete – – –

Mladíku český, co vám říci?

Čas, papír utraceny jsou –

dát pachatele na lavici

a pětadvacet lískovkou!