XV. Prvního května.

Alejí dlouhou, kam proud slunce padá,

teď proudí život. Kočárů hřmí řada

bez konce, pausy. Lokaj premovaný

s kozlíku hrdě hledí na vše strany;

paprsek slunce jako bleskem kmitá

po uzdách koní, v řemení se chytá,

v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí,

též v lesklý cilinder jim nahoru si skočí

a sjede v kočár, z modrého kde stínu,

jejž vrhá parasol a z třásní musselinu,

z hedvábí, krajek mihne dvé se tváří

s brillanty v uších, které ohněm září –

v prstenech ruky, v řetězu se koupá –

jenž na vestě se vedle pánu houpá –

a paprsek ten slunce ušlechtilý

kočáru lesklou záď si zlíbat pílí

a nechá zaplát ve své gloriole

erb ctihodný, jenž malován tam dole –

a již se vrhá v příští kočár v mžiku,

a líbá zas. Zde barva slunečníku

a hedváb šatu jsou snad trochu jiné,

však lokaj napřed a erb vzadu kyne,

jak u prvého. A již zase hřmí tu

dál nový kočár ve slunečním svitu.

Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci,

vojáci ve své uniformě skvící

alejí dlouhou, jež se v dáli tratí,

že nedovedeš konce rozeznati.

A klenbu tvoří korunou svou svěží

mohutné kaštany, zář slunce na nich leží

a proniká je, v ní se chví prach zlatý,

jak lehké sloupy, natažené dráty.

A jimi dál a dále hřmivým letem

vše míjí, co se velkým zove světem...

Po stranách aleje široké cesty vedou,

prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou,

stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi.

A po nich proudí teď i s ženami a dětmi

svět dělníků. A v něm se pestří šátky,

kloboučky dětí, šaty z levné látky

a tváře zapadlé a zaschlé, žluté

a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté.

Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru,

cigarry kouří klidném ve hovoru,

o počasí dnes, vzduchu, o své práci,

na předešlý máj vzpomínkou se vrací,

a ženy jejich dohodly se právě

o špatných bramborách, o drahé kávě

a rozkládají a se živě smějí,

a pod jupkou jim svadlé prsy chvějí.

A děti pobledlých a vpadlých lící

se kol nich honí v křiku skotačící,

za šat se chytaj’, až nadávkou a ranou

jsou na chvilinku odhozeny stranou.

Jdou všichni krokem pevným, odměřeným

a jenom chvilkou hledem zamračeným

zří v aleji – však bez záští a vzteku

– to mračno v oku je už řadu věků

a dědí se. – Zří na ty zlaté trety,

lokaje, erby, lehké toiletty

jak na nicotnou hlouposť. Klidně věří,

že nad jich věci se již jitro šeří,

že vyjde slunce a to bude jejich.

To zde pak zajde změny ve peřejích,

to všecko zmizí. Pak snad tímto tretem

ples udělají ženám svým a dětem,

to vše jim dají za hračku. A vyčkávají

jen s klidem, jak ty červánky jim vzplají

a slunce jak. Je věcí světa právě,

zda v moři krve nebo nekrvavě.

V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu,

zří s čistým svědomím a plni jasu...

Prochladlým vzduchem slepá tma se seje

na dlouhou alej... Vítr listy chvěje...

kus tmavé oblohy lze stromy zříti,

jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí...

A středem aleje, kde v lesku denním

kočárů řada hřměla rachocením,

ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci,

vojáci ve své uniformě stkvící –

teď valí proud se černý, mnohohlavý

jak bizarrní a děsný netvor tmavý,

ženy a děti, muži podnapilí.

Cigarry rudé jak by zraky byly,

jimiž ta hrozná valící se tíha

na všechny strany po obětech číhá.

A hrdla jejich, ochraptělá řevem,

se otřásají hromným, divým zpěvem,

tou „Hymnou práce“! A tak táhnou, pějí,

výskají, piští, chechtají se, klejí

ohromným proudem, jemuž konce není,

vstoupají z Prátru v město, na dláždění.

Plyn ozařuje nyní fantasticky

ten nekonečný pestrý chumel lidský.

Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé

příšerně hledí z jamky oční tmavé,

čepice, klobouk stranou pošinuty,

na prsou košile jsou rozepnuty –

a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí,

výskají, piští, chechtají se, klejí,

zdvihají pěstě, pohrozují rukou

holemi ve vzduch a do dlažby tlukou,

ulici plní proud ten rozkypělý,

krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.

Vymřelým městem proud se dále šine,

překážky nezná, hučí, hřmí a plyne...

A maně zříš, zda nejeví se oku

už dnes ta dívka elastických boků

před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem,

s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem,

bosá a divá, s divokými hesly

Marseillky dítě, jak ji Doré kreslí,

a nejde-li s tím proudem rozkypělým

účtovat dnes už s lidstvem sbankrotělým...