XV. PYGMALION.

Dav zemi s bohem okřídlenou patou

se v zlaté síně Olympických vznes’

křídlatý Hermes. „Co nového dole?“

se Otec světla ptal, k rtům nesa pohár.

Hru v zpěvné struny zastavily Musy

a kolem Hermesa se shlukli bozi

i Gracie i Hory naslouchaly:

„V své dílně právě sochař Pygmalion

– děl posel bohů – sochu dokončil.“

„To jistě mou!“ děl samolibě Zeus.

„Mou!“ myslila si pyšná Héra též.

„Mou!“ hrdý Ares. Skoro každý z bohů

na sebe hádal v svojí zpupnosti.

Div dobrý Hermes odpovídat stačil,

až v posled velké nudné zklamání

se dostavilo v obličeje všech.

Jen vlastní sen své duše v hlínu vtělil,

to přece drzost, proč ne bohů tvář?

Své obraznosti povel poslouchal,

v svém srdci vlastní našel ideál,

ne v žádném z nás. To přece urážka,

již ztrestáš, Otče! – „Ano, ztrestám ji!“

děl světa pán i nebes zuřivě.

„Tam nedošlo to, aby smrtelník

moh’ v sobě najít pramen nadšení

a tvůrčí jiskru křesat z duše své.“

Kol mrtvé ticho bylo v Olympu.

– „Jak spokojen jest sochař s dílem svým?“

Zev tázal se. – „To těžko, Otče, říci,

kdo může čísti duši člověka?

Mrak sídlil na čele mu, unaven,

když dokonáno dílo, v lože kles’,

spí tvrdě teď.“ – „Nu, to mi právě vhod.“

A Pygmalion snil. Zev k Afroditě

se naklonil a mocnou brvou hnul,

jíž hnutím svět se třásl v základech,

cos šeptal jí, ta usmála se jen

a přikývnula v souhlas rusou hlavou,

a z klína bohyně se první vznes’

z družiny její luzný Himeros;

a Hermes v pokyn boha za ním spěl

do dílny sochaře, kde tento spal,

u jeho stanul hlavy stínem kryt

po celou noc; když zaplál Hélios,

zpět navrátil se nohou okřídlenou,

tu Olympickým podal stručnou zvěst.

„Než růžoprstá Eos strhnula

háv stínů šedých, v kterých jitro spí,

vstal mladý Pygmalion z lože v ráz

jak jelen lovcem z mechu zburcován.

Před dílo ruky své se postavil

a dlouho na ně hleděl, usmál se,

jak půvabem zřel celé dýšící

a neskonalé něhy luzným vděkem.

Tak nezřel je ve chvíli tvoření,

jak před ním stálo v kráse zářící,

zřel s oblibou na souzvuk linií,

rys páží, boků, prsů, hlavy sklon,

to hudba byla, kterou netušil

v snech nejsmělejších! Hrdě zajásal,

pak umným prstem sochu ohmatal,

tam světlo ztlumil a tam zladil stín

a spokojen ze stran všech prohlížel

sen duše svojí v kámen vtělený.

Na schnoucí hlínu, již zas navlhčil,

pak hodil plachtu, v snění usmál se,

zamk’ dílnu svou a vyšel do města.

Sed’ v krčmě k poháru a dumal sám

v své duši blažen. Sotva první šero

na město padlo, pohár opustil,

jenž netknut nektarem jej darmo lákal,

a k nejkrásnější zašel heteře,

jež ráda před ním strhla slední šat.

Jí nedotk’ se a jen se dlouho díval

svým srovnávaje zrakem zkušeným

vše vnady její s vděky svého díla,

jak v duši stálo před ním. Pak šel domů

se stále usmívaje, věděl již,

že dílo ruky jeho krásnější

jest nad přírody dílo nádherné,

a v blažícím tom uleh’ vědomí.“ –

Zev naklonil se opět k Afroditě

a ona opět hlavou kynula,

a Eros, druhý z její družiny,

let v dílnu sochaře a Merkur za ním,

a v stejnou chvíli druhého dne zas

tak nesmrtelným Hermes zvěstoval:

– „Hvězd ještě věčných nebem táhnul sbor,

kdy opustil své lože Pygmalion,

spát nemoh’ víc a v šeru dílny své

strh’ z díla svého všecky závoje

a při měsíci lačně pozoroval,

ba hltal krásu vlastní tvorby své,

a sotva z kopyt ořů Hélia

svit první šleh’ mu v dílnu, klečel již

před sochou svou, jak v tiché modlitbě

k ní ruce vzpínal. On ji miluje.

Den celý s ní byl a s ní hovořil,

s ní mazlil se jak s drahou bytostí,

jí z města přines’ fíky nejsladší

a melouny a růží celé klíny

ku drobounkým jí nožkám vysypal,

kol rozestavil zlaté poháry,

na trojnožích pak vznítil kadidlo

a klekl před ní v tichém zbožňování,

až usnul tak, smích blaha na ústech.“

Jak pohádce kol naslouchali bozi

a Zev se opět sklonil k Afroditě,

ta kynula zas s tichým úsměvem,

v němž zakmitla se zmije závisti,

a třetí z hrozné její družiny

sjel s klína Pothos jí a letěl v svět,

jak oblaků stín Hermes za ním tíh’.

A minul den a v tutéž chvíli zas

děl Hermes bohům zpět se navrátiv:

„On šílí již, svou sochu objímá,

k ní tulí se, jako by živa byla,

jí tiskne ňadra, útlý hladí bok,

tvář jeho výheň, oko sopka jest,

na celém těle chví se zimničně,

ji volá a pak v její mlčení

k ní padne a se svíjí v bolestech,

až slzy horké jako olovo,

když v Hefaista dílně roztaveno

po kapkách splývá zvolna bohatých,

mu brázdí tvář a v ňadra padají.

,Žij!‘ volá k ní. ,Měj duši, socho, přec!

Což nevdych’ svou jsem tobě? Kameni,

buď ženou, královnou, buď bohyní!

Sem na mé srdce a v mé objetí,

ty dítě snů mých, zaplaň, pohni se!

Vy oči, otevřete víčka svá,

kde ráje spí ve vlhkém moři blesků,

vy ňadra, tiché spící labutě,

se rozhrajte již v sladkém rhytmu touhy,

vy prsty, uvolněte tíhu svou,

v mých vlasech hrajte, boků amfory

se zachvějte pod mými polibky,

já mistr váš, váš bůh a milenec!

Já k žití volám vás, já stvořil vás!‘

Však darmo. Socha nehnula se, den

tak celý prch’, on znaven zápasem

a páže objímáním stálým mdlé

kol boků jejích spustil v malomoci,

rtem suchým hlínu suchou deptaje,

až usnul tak. Mně líto ubožáka,

dél nemohl jsem zříti v jeho muku

a tady jsem, mou slyšeli jste zvěst.“ –

Zev usmál se a klidně k Afroditě,

jež sama již se k němu skláněla

chtíc posledního z hrozné druže své,

tož Hymenea, seslat ku zemi,

děl vztáhna ruku hromovládnou: „Ne!

Přec nepošleme v sled mu splnění

všech tužeb jeho? Na třech dosti měj

z tvé družiny a to buď jeho trest!

Jdi, Hermesi, zvěst brzy o něm dej!“

Všech zraky toužebně se vzpínaly

ku poslu bohů, když se objevil

na prahu zlatých síní Olympu,

byl bled jak strach a mluvit nemohl,

jen chvěl se děsem. – „Co jsi viděl? Mluv!“

Však Hermes mlčel... Bohů celý sbor

vpad’ Zevu v slovo: „Co se stalo, mluv?!

Co dělá Pygmalion?“ – „Sešílel.“