XV. RANNÍ NÁVRAT.

Tu jsi! I postůj, červánku zoře,

a dlouho ještě líbej řetěz vzdálených hor,

předběžci dne, slibe světla!

Jsi více nežli ono: ty jsi útočný sbor,

zplození moře jsi

a slunce, jež včera jím pojato.

Buď zdráv, buď zdráv! Kdo ti klne,

to jen, aby zlořečil noci,

když znovu tě spatřil, proroctví božské moci

a trestateli přísný, leč dobrý, půlnočních chmur.

Kdo, sebevraždě blízek, v své útrpné chvíli zvedá

v bezradné muce hlavu, by posuňkem zlostných stvůr,

jež uštvaly jej, našel stržení k odvaze potřebné

– a uzří tu na obzoru první sled tvůj, ó červánku,

tu dotčen je tvým dechem, jenž přivanul větrem

a osuší skráně hrůzou spocené.

I klesnou jeho ruce se smrtící zbraní,

on oddychuje zhluboka, usedá na kmen

a zapláče znovu a věří znovu.

Tu již jitřně se šeří,

tu již první živý paprsek vsunul se lesklým vláknem

do zbytků tmy, tu již žádná moc nezabrání,

aby den byl světu a jemu.

Nuž i já tak tě vítám dnes, červánku jitřní,

silný a skromný předchůdci dne,

jenž pomlouván, jasný příliš,

docela v chvíli již procitne.

Tu jsi! I postůj, červánku zoře,

a půlnoční hoře mé polibkem znič.

A vyvolej dokola kol, kam se vrháš,

podobenství platnosti mé, upevni víru mou.

Ve svém právu je noc, pokud zátopou

červených vln svých ji nespláchneš.

V jakém právu však já jsem, sluneční mládě,

když nevěřím jistotám denním?

Otcovu průvodu předbíháš a pneš

mu nad hlavou plamenná nebesa:

nechť jsou úmluvy archou nám, svatým zněním

a výkladem hlubokých muk, které klade

půlnoční odmlka do duší nám,

nám, jimž je údělem pýcha.

Lehká svá vítězství, dobytá ve dne zamáváním praporu,

zalétající k nám z řad nepřátel na ústupu,

ta opláčem v noci. Ach, trpí,

ach, trpí, kdo zápasí lehce.

Teď však, když počalo nad hlavou modro nám pláti,

rozžaté, červánku, tebou,

znovu chladnou přísností, jistotou boje

zahoří mé oko, v úmluvy archu zříc.

Zoři jitřní, stoupej! stoupej!

Jak den tu vzniká v požáru nebes,

horoucí příslib, ba horoucí příkaz,

vylétám kolmo vzhůru, bych rozhléd’ se

po světě, jehož je dobýt.

A v srdci mém rodí se i k boji žárlivá chuť,

drásající, rvavá a bezohledná,

i bojácnost výčitek nočních,

i bojácnost lenivých chvílí,

kdy ve tmě se propadnu v hluboký žal svého srdce,

lituje, pláče a vzývaje ty, kteří padli

v zajetí mé, všechen nápor svůj stavěvše mi;

já zmohl je jak chmýří.

Spí v noci. Ráno se probudí se skelným výrazem v očích,

v bezvědomí svého otroctví, nedbalí útoků mých.

Leč já v noci bdím a trpím,

sám ničím vše bohatství své.

Vše zmohu a podřídím; srdce,

jež tuláky miluje, nezmohu.

Sám sobě jsem nedobytný.

Leč voláš. Jsi tu. I postůj, červánku zoře,

rozsvěcovači dne! Letu dychtiv je pták. –