XV. S BÁSNÍ „EROS A MOIRA”.

Tyto verše psané krví srdce,

(– odpusť, zní to jako všední frase –

jsou však věci, které nelze jinak

lépe říci) tyto smutné verše

tobě psané především, jen Tobě,

symbolické tak pro naši lásku,

smutné, bez tebe jak moje srdce,

přijmi je a nad nimi se usměj!

Ženou jsi, tož dobrota a láska,

mírnost, něha, trpělivost kouzlo.

Musíš tedy hnouti krutou Moirou,

aby nad námi se obměkčila,

co jsem nesved prací ani duchem,

dokážeš snad gracií a láskou.

Nebude-li ona hrozná Parka

vlídnější k nám, pak ji aspoň popros

aby byla, jakou do dneška je,

by nám aspoň přála vlídný pohled,

ruky stisk a časem políbení.

Ještě dobře, obě duše naše

ty jsou volné, ty v své dlani nemá.

Viď, že nemá? Ty jsou stále v sobě,

v stálém sobě leží obejmutí,

stále líbají se a se tisknou.

Čti ty verše, jakby hlava moje

na tvých ňadrech dlela, oko v oku,

ruka v ruce. A snad leží vskutku,

když chcem tomu silou vší své duše?

Věřím, ano. Viď, má sladká, ano!