XV. Šest odbíjejí staré hodiny –

Šest odbíjejí staré hodiny –

za chvíli přijdeš, staneš před mým zrakem,

jak přelud z nadpozemské končiny,

jak žhavý blesk, jenž náhle sjíždí mrakem.

Hlas hodin zvučí. Vypráví mi cos

o zvadlé touze, dávno zašlém čase –

kol něco šustí, jakby přešel kdos,

a povzdech táhne, slza chví se v hlase.

To minulost Tvá navrací se zpět,

a hledí na mne zpytavě a dlouze –

kol vyvstávají stíny zašlých let.

Tvá mladost slibem se mi zaříká,

a Láska ve své ochuzené touze

v tom přítmí, jež se svívá, naříká.