XV Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.

Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.

Vždy něco je, co mluví cizí řečí.

A vzrůstá starost denně víc a víc

o tuto ránu vésti celou péči.

Je nedůvěra, je to starý klam?

Je to jen něco, co tam uvnitř stlívá?

Ten starý smutek ve svém nitru mám,

jenž chvěje se a tříští se a zpívá –

A přijde noc, a zhoustne černý mrak.

I němí hrůzou promlouvají pak,

však srdce mé, to jenom tiše vzlyká.

A nikdo z lidí vědět nesmí to.

Ne, že jsem hrdý, když vše rozbito,

však není pro to v světě zpovědníka!