XV. Ta láska moje – labuť sněhobílá,

Ta láska moje – labuť sněhobílá,

když z vln se noří,

a ve vonný vzduch mocně zatoužila,

až ke slunci tam na blankytném moři.

Leč šípem klamu tknuta náhle klesá

a tiše zmírá,

zrak v bolestech obrací na nebesa

a v tonech hasne zbortěná jak lýra,

a tiše zmírá.

A proto s oka mého plynou slze

a ze rtů vzdechy,

i je mi, jak by cíl můj mizel v mlze –

a proto smuten jsem a bez útěchy!