XV Ty stěny smutné a uposlouchané!

Ty stěny smutné a uposlouchané!

A ty lavice smutné a uposlouchané...!

Stesk věcí otřelých na všem tam visí.

A prázdnota, prázdnota nade vším vane.

A ty odbarvené řeči a výkřiky čísi!

Jak teplá voda na duši to lenivě kane.

A kolem ta zbahnělá, neplodná půda.

Ubohý, nuda Tě přepadla z toho všeho, strašlivá nuda!

O, řekni mi! Když pak vzal’s verše mé, smutné to kvítí

z bahnisek žalářů a z močálu našeho žití,

a znovu vzpomínal všeho... všeho, co srostlo juž s námi:

Poctivých revolt sdupaných, sfádnělé žalářní dramy

a pak snad i hesel a praporů, jichž tolik juž hnije a shnilo –

ó, řekni jen, rychle, řekni mi, jak Ti pak bylo?!