XV. Ty tmavé oči dumavé

Ty tmavé oči dumavé

jas pily luny stonavé.

Vždy rád jsem v její oči zřel,

když západ tichem zahrad šel.

V řas vlídném šeru snil můj duch,

že pluje krajem dětských tuh,

kde perleťový kvete sen

jak plachý úsměv princezen – –

Teď její ručky jako sníh

spí svadlé v žlutých liliích.

O, příliš křehká pro žití

svým očím dala umříti.