XV. UDOBŘENÍ.

Vy mé pěstounky, milé matičky,

Vy družky moje, krásné děvičky,

Povězte vy mně, známo-li vám,

Jak dlouho trvá ranní rosa,

A na nebi duha, a hněv lásky?

Já s milým druhem pohněvala se,

A na milého rozhněvala se,

Já k němu, on ke mně nemluvil více,

Ani dvě slova, ani půl slovíčka;

Věrnou jsem lásku pod sníh zakopala,

A na sněhu jsem svůj hněv zapsala,

Svůj hněv zapsala, druha se odříkala.

Zavanul teplý, jarní větříček,

Sněhy roztanuly, hněvy odplynuly,

Zakopaná láska v kvítky vyrostla,

A jisté ve kvítky červené a modré.

Byl den a byla neděle radostná,*)

Já záhy ráno mladička vstala,

Na ulici jsem milého potkala:

„Christos voskres“ k němu promluvila,

K němu promluvila, oči sklopila.

„Istinnoje voskres“ milý odpověděl,

A odpověděv v usta políbil.

Vy mé pěstounky, milé matičky,

A vy družky moje, krásné děvičky,

Bude se jasné slunce mrakem pokrývati,

A nikdý s milým více milá se hněvati.