XV. V rozpacích couvám, pane děkane.

V rozpacích couvám, pane děkane.

Jak uchopit se ruky podané?

Jak přestoupit smím toho domu práh?

Vždyť vy a já... nač kroužit v myšlenkách?...

My k rozdílnému spějem zákonu,

různému věrni religionu.

Váš kostel hrad je mocně vypjatý

a na mou hlavu prší mandáty.

Vy smějete se... já jdu blíž a blíž...

Vy voláte už: „Juro, nevidíš?“

Ach, poznávám... to dávný už je den,

kdy společně jsme vsedli do škamen

a víru měli společnou i řád:

jít k službě Páně pokorně a rád...

a teď jsme spolu – oči nevěří –

u domu panského a u dveří.