XV. V roztoužení.

Duše má tesklivá

horečně toužívá,

lásko má nejvyšší,

po Tobě, po Tobě,

Ježíši!

Studnice živých vod,

žíznivý lidstva rod

vodíš, kde božský tok,

jak matka nabízíš

ňader bok.

Jak kalich květiny

otvíráš hlubiny,

lásky své zlatý pyl

včelám kde’s mystickým

utajil.

Jak vání zefíru

po hrudi vesmíru

neb moře hladinou,

začeříš duše mé

hlubinou.

Jak manna na poušti

tělo Tvé opouští

ráje práh, kde’s se skvěl,

měníš se zázrakem

v chleba běl.

Kladeš je v brázdy lích

do srdcí neplodných,

zaléváš milostí,

až luhem rozkvetnou

do ctností.

A vůně vlny jdou

hrudí jak zahradou;

v duše mé každý kout,

kéž mohou v každý stín

proniknout!