XV. V slunci.

Země se směje,

chci ven,

chci ji uslyšet

a nabrat si

z jejího smíchu

plnou hrstí

do duše.

Ó jak je krásná!

Jak vlní se její vlasy,

jak líbezně zpívá

přidušeným hlasem,

však já jsem malý,

trpaslík skoro,

menší než pták,

jenž se mi směje,

že jsem bez křídel,

neví, že mám ruce

k objímání

a jimi mohu jej dosáhnout

a mohu se smát!