XV. V zahradě útulný domek,

V zahradě útulný domek,

v domku dva šťastní lidé

z dvou krásných těší se dětí:

synka a dcerky,

to jejich poklady všecky,

skvosty a šperky.

V neděli, po vykoupání

zří děti v zahradu oknem;

všecko v ní kvete a roste,

zlaté jsou stezky dřív prosté,

lesknou se v slunci.

Se psíkem kočka

po nich se honí,

vesele vzhůru a dolů,

hlavičky dětí k sobě se kloní,

hovoří spolu:

„Jak je to milé,

po sadu těkat

za jarní chvíle

a ničeho nemuset se lekat.

Nechat se sluncem objímat,

větérkem líbat,

bez šatů pobíhat

a veselit se, vztekat,

pokaždé jinde být mžikem,

jako ta kočička s psíkem,

bez šatů, bez košilky;

jaké to blažené chvilky!

A děvčátko bystrozraké

do dlani tleská:

„Jak ta dvě zvířátka hezká,

učiňme také

s chutí,

matinka nezví,

v síni cos kutí

a ticho je všady

košilky dolů a hup do zahrady!“

A juž si poskakují ruče,

nožky se jenom míhají,

srdéčko vesele tluče.

Po trávě zkropené rosou

běhají tam i sem,

kam vkročí nohou bosou,

chudobkou zkvete zem.

Hopkují spolu i zvlášť,

veselé chvaty;

slunéčko zlatý

vrhá jim na těla plášť,

jejž oni vinou si k útlému pasu

jak svoje šaty

a větřík jižní

mírní jich horké chvaty!

Tančí

a sedmihlásek z trsu jim zpívá!

Matka se z okna dívá

a hlavou kývá:

„Šťastné, šťastné děti!

Domů teď,“ a vrbovou hrozí jim snětí!