XV. Vy zlaté doby školních let,

Vy zlaté doby školních let,

kdy jako zrnka v lusku

my v staré se škamně tísnili –

oh, proč jste prchly tak v brzku?!

Ó, radostné vy doby her,

vy dnové špačků a draků,

vy časy píšťal vrbových,

a luků a šípů a praků!

Kdy žádná okenní tabulka

nebyla před námi jista,

kdy ze všech nejvíc nás lákala

zapovězená místa –

Kdy sebe vyšší zahradní plot

nás nikdy neodstrašil –

A hřebík? Díra do kalhot?

Tu našinec skrytě si zašil!

Ba, tenkrát znali jsme z paměti,

čí hrušky nejdříve zrají,

a v kterých místech nejlépe

se úly vybírají.

Kde zídka děkanské zahrady

se nejvíc broskvemi pyšní,

a jak se dostaneš bezpečně

k největší panské višni.

Kde nejvíc raků je na sádkách,

i kde která hadí je díra,

a pod kterým trámem na věži

lze najít netopýra.

Kde jste, vy pouti a jarmarky,

v svém kouzlu starosvětském?

Oh, co jste představ nebeských

budily v srdci dětském!

Kde jste, vy zelené vozíky

s kejklíři, medvídkáři?

Kde's Kašpárku, kde's Mefisto,

s pekelných blesků září?

Kde jste, vy sněné výpravy

do země zlata a slonů,

vy dnové bitev a zápasů,

pirátů, Robinsonů?!

Vy zlaté doby školních let,

k nimž často pneš se má touho,

proč nekvetl váš krásný květ –

alespoň dvakrát tak dlouho?!