XV. Že duše má jen, drahá, žije v tvojí,

Že duše má jen, drahá, žije v tvojí,

Juž dávno srdce tobě vyzradilo.

Jak mile s tvým se žitím moje slilo,

Tichou se slastí v tobě jedno kojí.

Proč srdce tvé však ztrácí se teď v boji,

Anť dříve v míru nebeském jen žilo,

Když tajemství to v ňadrách mých se krylo,

Než vypuklo v tom trávícím mne znoji?

Proč labutí tvá ňadra v chvatu bouří,

Jak spěšné vlny Lunou ozářené,

Když oko nyvé touhy sladké zhmouří?

Ach! lituji tě vroucně, hvězdo moje!

Ty’s jala duši mou – a roznícené

Mé city jaly jemné srdce tvoje.