XV. Zima se končí,

Zima se končí,

poslední těžké mraky

zakrývají obzor.

V horské škole je tma a dusno,

smutno, vše teskné.

Dva hoši plných tváří

ven hledí temnými zraky,

čelo jejich se vesele leskne.

Druh praví druhu:

„Hleď, sníh taje s luhu,

kouř z domků do nebe míří,

z východu světlo se šíří,

po cestě honí se vrabci;

sníh schází

na stráni z toho mlází,

jen hlavy těch vůkolních chlomků

a doškové střechy vesnických domků

bílou posud mají paruku,

leč kostelní báň líbá slunce již!“

a chytá kamaráda za ruku.

„Co zde v té dusné škole? Pojď slunci blíž,

k teplu, k světlu, radosti,

zde promrzli bychom snad do kosti,

pojď na chvilku aspoň od těch knih,

venku nám radost kývá,

sněhy tam zametá veselý jih

a píská si k tomu a zpívá!“

Za ruce vzaly se děti

a z temnoty školy do slunce letí

k životu zdroji,

k slunci, jež sílou je pojí,

nechť zpět je učitel volá;

život je také škola.