XV. Žoldáků sbor

Žoldáků sbor

valil se s hor,

řinčeli oštěpy, řinčeli palaši,

jako když vánice v dálku je unáší;

já stál a snil jsem v pohorské salaši –

a myslil, co se tu řítí –

to pravé jest žití!

Studentův shluk,

mandolin zvuk,

hnali se okolo v dvojstupu, v hromadě,

mizeli v mandloní kvetoucí zahradě;

já stál a snil jsem v sevillské posadě –

a myslil, co se tu řítí –

to pravé jest žití!

Chřest kastanět...

líčko a ret,

broskev a jahoda v líbezném souzvuku,

smály se, zvedly se, vedly se za ruku –

a já stál zamyšlen starého u buku

a myslil, co se tu řítí –

to pravé jest žití!

Ponurý dav

plešatých hlav,

kapuce, taláry, růžence, provazy,

arkády klášterní průvod ten obchází –

já stál a patřil jsem v askese obrazy

a myslil, co se tu řítí, –

to pravé jest žití!

Všecko to tam!

Teď sám jen a sám

dívám se v jezera, zrcadla hor,

v hlubinu moří všech, ve hvězdný sbor –

a ptám se, v duši své starý ten spor:

Zda vše, co v nic tu se řítí,

ó Bože, zda to je žití?