XV.

Léto prchlo, podzim bral se v kraje;

hvízdaje v hvozd daleký si leh’,

odkud, seveříky k rukám maje,

mlhy válel v šedých balvanech

po korytech potokův i proudů,

jako strašidla by sháněl, k soudu.

Na západě u večerní době

chvěl se nebe zakalený zor,

peřesté se mráčky nesly k sobě,

kupíce se nad i pod obzor

se všech stran, až v přepodivném honu

temně zapadaly v nebesklonu.

Pojedenkrát ještě za soumraku

pokraj půlnočního nebe zrud’

jako bělmo hněvivého zraku,

když mu brvy stáhne zlobný trud –

mrak se s mrakem choulil zas a trhal,

a z vnitř ňader rudé žáry vrhal.

Od středu tři sloupy zdatné síly

tyčily svůj paprskový dřík,

hned jakoby vyrůstaly v týly,

hned zas úžily se v okamžik;

myslili jsme zprvu, že kdes hoří,

avšak ne – bůh výstrahy též tvoří.

Severní to byla tenkrát záře,

ale potrvala delší čas –

nejdřív rostla, potom v zlaté páře

kryta zvolna bledla, mřela zas;

jenom tam, kde povstala a zhasla,

jako dříve obloha se třásla.

Za to přikvapili jiní hosté:

všude plno povětrných chmur;

nebe, jindy téměř mraků prosté,

skrylo tvář, a hejno děsných stvůr

s jakous zlobou tajemnou a dravou

sklánělo se denně nad Šumavou.

Meluzina lkala usedavě,

hněvem sršel černý mraku zor,

žhavé hady metal horám k hlavě,

z bahen vstával těžkým kouřem mor,

a po smutně šeptajícím vřesu

balvany svých jedů valil k lesu.

Horský vítr ostřej’ pohvizdoval,

lítěji vždy kolem dupčil výr,

že i v skalním úkrytu se choval

polétavý druhdy netopýr;

i ta sova zahoukla si chvojím:

nepůjdu dnes na lov, dnes se bojím!

Každou chvíli slunce po západu

z jiné strany jiný vítr dul,

snad že slétaly se v jakous radu;

starý buran hroznou zradu kul:

k zlostné práci volal svoje sluhy,

palice jim dada v svalné pruhy.

Tak to kuly; já však z blízké stoky,

zlou hnán tuchou, mnohý kámen snes’

na mé střechy rozložité boky,

by jí některý z nich neodnes’;

znalť jsem vždy ty líté jejich zrady,

když dávaly hlavy dohromady.

Byl jsem hotov dřív, než započaly;

však tu noc jim hvízdal seveřík,

a hned větry jako kanci hnaly

přes balvany, stromů padlý dřík;

vyly, ryly, kňučely až děsno,

prchajíce z pláně v kmenů těsno.

Každý jinak lítil se a řádil:

jeden valouny hnal ložem strouh,

jiný zase do parostu pádil,

aby svlékal stráně z křovných rouch;

jiní zase při zběsilém hodu

se skalnatých srážely se schodů.

Jeden štěkal, jiný řval a chroptil,

jiný širočinou sekal v chlum,

onen z jícnu štěrk a kámen soptil,

jiný mrskal vln divoký tlum;

jiný jakby zpátky hnát chtěl řeku,

úžlabí jí těsnil v strašném skřeku.

Jak roj ďáblů z pekelného česla,

tak se netvorů těch kletá směs,

kryta pláštěm noci, zhoubně nesla

drtit ňádro skal a mýtit les;

a jak v oře vlk, když hlad ho pudí,

zakousla se v Šumavino hrudí.

Čemu duch se klaněl po staletí,

písní opěval a láskou střeh’,

vše to zničil, zdusal jako setí;

v sosny jako v sítí hroch si leh’,

a co klům se namanulo k plenu,

vyvráceno bylo od kořenů.

Hrozný buran semo tamo lítal;

jako vůdce, děsně rozkacen

hned vodami na jezeře zmítal,

hned, za žezlo vyrvav starý kmen,

jako pírkem nad hlavou jím točil,

nutě v boj, kdo z čety nazpět skočil.

Přes jezero s jedné k druhé straně

netvornou svou paží stavěl most:

hrotil balvany a na jich hraně

kladl z jedlí upletený chvost;

a co lesem nabral klad a klestu,

v chechtu házel na tu svoji cestu.

Po tom mostě jeho sbor se valil,

on vždy v předu; strašná jeho žeň!

Co mu v cestě bylo, strh’ a svalil,

jako vetché stéblo uťal peň;

takto širokou si cestu mýtil,

po níž dále děsný hon se lítil.

Bouře třásla perutí svou dračí,

jako tetřev, prabydlitel skal,

když se při tokání v kruhu stáčí,

v slabšího by soupeře se dal;

hned zas, jako koráb vlny oře,

ryla hněvem v hor zelené moře.

Toulaví té vřavy nájezdníci

do našich též tloukli okenic,

my však modlili se při hromnici;

a když lítilo se nanejvíc

ono hejno samým peklem štvané,

děli jsme: „Tvá vůle staň se, Pane! –