XV.

Za dva dny, v nichž, rovnaje své věci

neviděl jsem krom své staré chůvy

člověka... jsem k presidentovi šel.

Kladl otázky mi po příčinách

žádosti.. po zdraví mém.. „Ty čivy...“

divným intimním mi pravil zvukem

hladě licous otcovský můj rádce.

Snad mi rozumí... snad ví... a jinak

na chorobu hledí bonvivantů...

snad mé neštěstí zná.. víří myslí.

Ale v dalším hovoru jsem viděl,

že by nutno bylo vymaniti

hlavu svoji z železného svoru,

na byt nemyslit, v němž řádí houba,

choré stěny zakrýti koberci

upěchovaného fatalismu...

„S cukrem kodein do čaje ráno...“

„Piji kakao...“ „Tož do kakaa.“

„Buďte zdráv!“ Ukončil vlídný hovor

šťasten radou svou. Nevěděl ovšem,

že auskultant, jemuž ruku tiskl,

k hrůzám žití leptavý klíč našel...

Myslil, tuším, dobrák – že mám kašel...