XVI. (Ale vy jste nepřišel.)

Dlouhým, toužným, teskným časem

na ten den tak čekala jsem.

Až pak z růží, záře stkáno,

přilétlo to milé ráno,

které neslo ke mně vás.

Paprsek plál laškující

na oknech mi, nad ložnicí,

a já jako hravá, malá,

v radosť jsem si zatleskala:

dnes juž, dnes juž přijdete!

A když jsem své černé vlasy

do vrkočů splétala si,

v oné písni, již jste chtíval,

srdce, ret i dech můj splýval,

za chvilku zde budete!

Nejkrasší jsem vzala šaty,

náramek kdys vámi spjatý,

na bok pás a onu sponku,

v niž jste vplétal květy zvonků –

ó dnes zas je zapnete!

A má prsa s květem růže

v spěch se dmula šíř a úže

a ten květ mi voněl na nich

jak při prvních zulíbáních –

jistě jste juž před domem!

Okna jsem juž zotvírala,

kolem, v dáli nazírala;

pak, že chvěje, se mi zdálo,

ruka má, ač jen tak málo –

juž jste mohl tady být!

Sedla jsem si. – Čtla zas maní,

jak jste psal: „Má krásná paní!

Jako k jaru tažní ptáci,

dnes juž krok můj k Vám se vrací –“

ó já tomu věřím tak!

Řekla jsem si: Teď zde bude!

A mé oči byly rudé,

jak z nich toužné jiskry plály

po všech cestách v blízko, dáli:

nestihly však nikde vás!

Paprsků juž pro vás měly

rty mé nad žár slunce celý,

a vás objat měkce, prudce,

chvěly se mi touhou ruce –

vy tak dlouho nejdete!

Náhle jsem však vzpomněla si:

Zítra má to býti asi!

Leč to datum, vaše jméno,

modrou stuhou obloženo –

mělo, má to dnes juž být!

V polednách juž slunce stálo.

Přišel večer. Mně se zdálo:

známý hlas mne dolů láká –

byl to šum jen, křídlo ptáka,

kolem byla pouhá noc.

V noc tu žhavou, mraznou, temnou,

nevím, co se dělo se mnou.

Až po čase, s bledou lící

poprvé jsem mohla říci:

Byl-li jste kdy u mne vy?

Sníh juž stál a cesta sjeta,

čekám rok a čekám leta –

píseň ztichá, květy hynou,

hodina jde za hodinou,

ale vy jste nepřišel!