XVI. Áron těší Mojžíše.

Mojžíš s Áronem se pilně chránil

k rodákům svým jíti za dnů těch;

žalosti v tom červ a stud jim bránil,

proto v domácích se kryli zdech.

U patrném stáli nebezpečí,

že je mstivý vladař zahladí;

nad ten strach však byla bolest větší,

lid že jim své srdce zahradí.

Duše obou jich jest velmi smutná,

v očích blyskotá se mokrý lesk;

jídla jim dnes nejsou nijak chutná,

z prsou vydírá se hojný stesk.

V ústa jim se vloudil skřítek němý

po všechen ten dlouhý Boží den;

oni sami v domě mezi všemi

nehledali těchodajný sen.

Už se všickni spánku odevzdali,

nechápali smutku příčinu;

Mojžíš s Áronem pak rozvázali

jazyky své v pozdní hodinu.

„Že jsem kdy se vrátil k svému lidu!

Tím jsem zvětšil jemu smrtný bič;

jak se nyní dvojí pomsty zbydu?

Král mne odtud i lid pudí pryč!“

,Proč se příliš trudíš ve své duši?

Tys-li vinen toho úrazu?

U krále jsme byli, jak nám sluší,

z lásky k lidu, v Božím rozkazu!’

„Trapné vědomí mně sžírá střeva,

veta po našem že úkolu;

král se na nás hněvem hrozným hněvá,

s národem jsme v škodném rozkolu.“

,Nedej místa zoufalému štíru!

Otců našich Bůh jest mocný Pán;

Jím byl lid náš, silnou mám tu víru,

v strastech svých vždy divně zachován.‘

„Bůh mi nedej na zlo přijít zcestí!

Jak by mohla vzejít spása nám?

Tmou se hustou duch můj neproklestí;

pouč mne a za pravdu ti dám!“

,Nevíš-li, že Abrahámu otci,

když byl doufal v Božské záhady,

Hospodin Svou divotvornou mocí

mžikem odstraňoval závady?‘

„Bůh že pomoc chce a může dáti,

o tom nemám v duši pochyby;

tupý lid však záměr Jeho zvrátí,

vždyť mu zbožný ruch je nelibý.“

„Touha po radostech vyšších, svatých

v těžké práci slábne každým dnem;

dvojí robotou teď hlav svých spjatých

navždy vryje, jako krtek v zem.“

,Bůh že poslal na lid větší jarmo,

v něm jak soudíš, jistě zahyne?

Uzříš, tak že nestalo se darmo,

až jen Boží směr se rozvine.‘

,Nechci ovšem býti já tak smělý,

abych zkoumal tajný Boží soud;

povím však, kam vůle Jeho čelí,

jak mi věstí myšlének mých proud.‘

,Kdo jen Zákonem se Božím řídí,

opravdově může blažen být;

po jistotě té ať lid se pídí,

pod jhem nevěrců jej Bůh chce mít.‘

,Jenom pohan bohaprázdný krátí

stejnorodé v právech národy;

bratry rovnoprávnými je zváti

nechce – zlými ďábla návody.‘

,Této bídné zloby cizorodé

národ náš má perně zakusit;

by snad nechtěl, buda na svobodě,

sousedů svých plémě udusit.‘

,Zas pak každý národ Božskou vůlí

sebou samostatně růsti má;

rod-li v jádru svém se rozepůlí:

života sám sobě ujímá!‘

,Národ náš má pod cizáckým bičem

poznat dobře, pro budoucí čas,

že mu na skutečné blaho v ničem

v půdě snahy cizí nezrá klas.‘

,Národ, jenž se sousedovi poddá

zmalátnělou ducha chorobou;

ostrou dýkou ve hruď sobě bodá,

až pak zhyne mrzkou porobou.‘

,Aby národ potom nikdy zase

v samosprávném ruchu neustál,

aby po zlém poroby své čase

jak strom plodný v lidstvu vyrůstal;‘

,by svou samostatnost na vše věky

mužně hájil proti násilí:

proto jest mu snášet katu vzteky,

o které se v pekle hlásili.‘

,Čím víc národ od cizáků tlačen,

tím víc v sobě hledá pohodu;

v cizím jarmu vlastní život značen

jako zrno klasu v zárodu.‘

,Obdivuji moudrosti se Boží,

ona k blahu vede ten náš rod;

by své vlastní sladké ducha zboží

ctít se učil v bahně cizích psot.‘

Netrať tedy, bratře, krásnou naděj’,

že náš národ vyjde z poroby;

jak jsi počal, jednej dále raděj’,

sic nás vlastní lenost pohrobí.‘

,Zmuž se, vstaň, a na svatou jdi horu,

v modlitbě se vroucně s Bohem raď,

mír tam najdeš ve svém vnitřním sporu,

a pak s novou silou k nám se vrať.‘