XVI. BALLADA O STÁLÉM POKROKU ČLOVĚČENSTVA.

Kam dojde člověk dvacátého věku?

Ó věřte, skoro strach že o něj mám!

Jak Jiří saň potáhne ve svém vleku

prý bídu, nemoc, zlo, smrt, záští, klam,

na prahu ráje stane titan sám!

Do vzduchu vzletí, šlápne ve vln rej.

Na mladé skráni Oriona plam –

Jen humor při tom Bůh mu zachovej!

Vše spočte, změří, v stopy po člověku

se zadívá, aeony projde tam,

žen krásu v nezralém i plném vděku

jak Helenu Faust vykouzlí on tmám.

Rock nevzlétl k Elbrusu výšinám,

v taj věcí nevnik’ Merlin čaroděj,

jak on se vysměje všem záhadám –

Jen humor při tom Bůh mu zachovej!

Jak skála bude pevný v živlů jeku,

v jich sváry bude patřit jako k hrám,

jak Condorcet snil, pro smrt najde léku,

proň nebude víc „odkud“ ani „kam“.

Kol celý vesmír bude jeho chrám.

Zřít bude posled pravdě v obličej,

jí z vínku věčna urve drahokam –

Jen humor při tom Bůh mu zachovej!

Ó titane, slyš, radu tobě dám,

vtkej rolničku v svou vážnou epopej;

jest v moři nudy humor spasný trám,

jen humor při všem Bůh ti zachovej!