XVI. Blatná dne 13. září 1834.11

Věje vítr od západní strany,

Teplý větřík to přes holé lány!

Zda se zapálilo v horských lesích?

Či dvě slunce planou na nebesích;

Že tak horko, větříku, povíváš,

Nivy podzimní teplem odíváš? –

Nezapálilo se v horských lesích,

Neplanou dvě slunce na nebesích;

Žhář oheň tvé rodné město zajal,

A mne do své zhoubné služby najal!

Vrhnul se na moje ústa dmoucí,

A z plamenů uvil věnec žhoucí,

Po královsku město jím okroužil,

Srdce zvonů žalostí roztoužil!

Jeden z nich zalkal pohřebním hlasem,

Naň se mrštil vrah dračím ocasem,

Jím jej kolem do kola ovinul –

Zvon se v stříbrných slzách rozplynul!

Za ním jeho bratři kvílili,

A pak hranu si odzvonili.

Nad Uslavou tichou labuť pěje,

Duše z labutina hrdla spěje;

Věští pěvkyně na svůj hrob zírá,

Pěje a pěje, pějíc umírá!

Pěje a pěje, pějíc umírá! – –

Kde tvůj dům stál – černé spáleniště!

Kde tvé stodoly – pouhé smetiště!

Kde tvoje pole – holé strniště!

Kde tvé sejpky – hnusné popeliště!

Viděl jsem tvou dobrou rodnou matku,

Stála nad popelem svého statku,

Nezoufala sobě, neplakala,

Na tě myslíc zkamenělá stála;

Chumel dýmu kolem ní se vinul,

Leč před dechem mým jak se rozplynul,

Políbil jsem ji ve chmurné čelo,

Pak zmiznuv – nevím co se tam dělo.

Ještě v dáli zaslech( jsem tvé jméno,

Z úst materských bolem vyraženo. –

Vítej roditelský souvěrníku,

Vítej větře, žhárský společníku!

A pak tamo vrať se nad Uslavu,

Nesa jim tam blahověstnou zprávu:

„Zazelenají se vaše pole,

Naplní se perny ve stodole,

Dům pod střechou usměje se rudou,

Zvony lid do chrámu volat budou,

Slavíc pěkné města odrození

Ráno i večer u hlasném znění.

Leč, ach! co poví syn osiřelý,

Rodičům-li k hrobu zvony zněly?!“