XVI. Blažená prostota.

Nádherně nechtěj přáteli vedsti si,

Skvostnosti králův trůnu nezávidiž,

Obhledávaje blaho pravé,

Jen v svědomí to hledej poklidném.

Čím víc forem máš přívtělených sobě,

Od pravdy tvůj duch více se zdáluje,

Jen příměrou ku přírodnému

Útěšenosť duše svou nabývá.

Aj šelmu zteklou*) pod korunou světa

Ostrým bodáním Furie soužejí,

Skučícímu na loži děsné

Lebky a krev zmučených podávaj’.

Volná děsí zas osmělenosť lidu

Chtícího nazpět rozmařené jmění,

Za prospěchy zabráněné si

Pomsty a náhrady žádavého. –

Prostá nevinnosť měkce si ustele

Na slámě vlastní, nezkalené vinou,

Nemá zlata nahrnutého,

Však ale má blaženou duchovnosť.