XVI Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí

Dál žitím půjdeš, tam kde slunce stojí

nad nebetyčným srázem nad propastí,

kde večer vzchází po skončeném boji

tou cestou muk jen k utrpení, strasti.

Než duše Tvoje žhavou touhu zkojí,

než zachvěje se závratnou tak slastí,

snad pozdě bude pro záchranu Tvoji –

svůj život dal jsi v zástavu své vlasti.

Pak obejme Tě rodná Tvoje matka,

zem bude lehká Ti a nad vše sladká,

a na svá prsa ustele pak Tobě.

A moře píseň zapěje Ti slavnou,

stín minulosti vstane trýzní dávnou

a duhu smírnou sklene na Tvém hrobě.