XVI. HRANA.

Tmou se smráká. Kulich láká... Odtud, odtud, jinam!

A po tom na hruď v bolů poutech dlaně rukou spínám?

Nad mátohu temna k Bohu duch můj chvátá letem,

tlí tělo v hrobě u hnilobě černé hlíny hnětem.

Nad oblaka duši láká blankyt neobsáhlý,

z dna tmy a trudů, tuch a bludů do vysoka náhlí.

Domů, domů z pout a mrákot den ji vítá slunný,

mlh průrvou snady nad záhady čítá Věčna runy.

Kletby viny odpoutaná, bez ran, bez úhonu,

bádá v hymen chorovodu tajů za oponu,

jdouc z viny brodu ku přerodu v divů světlou clonu.

Nad trouchnivou truhlou slehle rov, hrob zapadává,

nad setlelým srdcem v tichu vadne, vadne tráva,

ač prachu v hloubi lichým klamem o květech se zdává...

Nad hlavou mu duní zvony – neprobudí spáče,

ni rmen mu rovů nad záhony rosou nezapláče...