XVI. Jak jarní noc v svých čaropůvabech:

Jak jarní noc v svých čaropůvabech:

Tak plál tvůj zrak mým očím udiveným;

Tvé řeči lkaly jak zefýra dech,

Když slúchá kosův zpěvům roztouženým.

Ó že jsem nazřel kdy v ten pramen žáru,

Že uvěřil jsem zvukům plným čárů,

Bych napořád tím plamenem se trávil,

A přece žil, omámen hudbou klamnou,

Sám sebe sproštěn v touhách věčných bavil,

Tu krásnou, přerozkošnou ušlosť za mnou!