XVI. Jarní vějí větrové,

Jarní vějí větrové,

led se rozpukuje,

z lučin, keřů na sebe

kvítí vykukuje.

Pro mne více nekvetou

pomněnky ni růže,

bez milenky těšit se

srdce z nich nemůže.

Jeden pro mne jenom květ,

rozmarin, mi roste,

srdce bol zas umlkne,

až mně ten doroste.