XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,

Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,

co na zahradě vsadili pět stromů,

dvě lípy, javor, jeřáb, klen.

Tu budou stát. Svou ratolestí

krýt budou stejně žal i štěstí

na vršku, větrům dány v plen.

A po všech zimách míza v nich se vzpění,

a v slunci v listoví jim klesne snění,

dá jaro květ i podzim plod

těm lipám, javoru i jeřábu a klenu,

by pro život, tu věčnou, svatou změnu,

byl zachován jich slavný rod.

Teď, dokud kořání se nerozroste

do nové půdy, duše stromů prosté

se tajným steskem budou chvět,

zda vichru, jenž jim v mladé větve padá,

kmen odolá, zda nečíhá v tom zrada,

že vyrváno je stromů pět

z té půdy, která dosud hostila je?

A léta půjdou, hledět budou v kraje,

pak bude listí čechrat jen

ten vichr, pod nímž kmínek slabý sténá –

stát budou, koruna v šíř mocně rozložená –

ty lípy, jeřáb, javor, klen.

Čím úzkost ta, jíž vichr dnes se směje,

čím, Mílo, bezradnost a beznaděje,

když přijde vzdoru, síly den?

Ba, šťastné smutky, požehnané stesky!

Stát na vrchu a svádět k sobě blesky,

a půlí žít, když rozražen!

Mé stromy drahé, léta půjdou nad hlavami,

dnes slunce, zítra vichry budou s námi,

dá podzim zlato korunám.

Zřím kmeny, ve větru se prohýbají –

jdou bystré vody od vás řekou v kraji –

já na vás při tom, Mílo, vzpomínám.