XVI. Jste věru, milostivá, jak dovádivé ptáče,

Jste věru, milostivá, jak dovádivé ptáče,

jež s větve na větvičku ve zpěvném plesu skáče,

jak gazela jste čilá a pružná, roztomilá

a rozmarná a milá jak dítě – nejináče.

Však vím, že svoje srdce učíte odříkání,

to srdce umíněné, to neposlušné žáče –

kdykoli osamníte, vám zrak se náhle zkalí,

a vy si zpomínáte – a vaše srdce pláče.